Mitsubishi L200 Rock Proof EVO 2 v člověku probudí dobrodruha

Mitsubishi L200 Rock Proof EVO 2 jsem už v klasickém testu měl. Auto to bylo tak úžasné, že jsem si ho musel půjčit ještě jednou a vyrazit s ním na pořádný výlet. Pick-up L200 upravený pro expediční účely vezmeme do rakouských Alp, přespíme, vyšlápneme na nejvyšší horu Berchtesgadenských Alp Hochkönig (2941 m.n.m.) a pojezdíme v pořádném terénu.

*Hned ze začátku se musím omluvit, že nejsou fotografie L200 v horách. Umřela mi totiž čtečka karet ve foťáku a vzala sebou i SD kartu. Telefonem už auto bohužel pořádně dofotit nešlo, protože byla hustá mlha a museli jsme vyrazit domů.

Klidný společník na dlouhých cestách

Máme sice nezastavitelný offroad, ale i tak je potřeba pro cestu do Alp využít běžné silnice a dálnice. Byl jsem docela zvědavý, jaké L200 bude, když s ním během 2 dní urazím přes 1000 kilometrů. A světe div se, je to vážně příjemné auto. Na okreskách 90-120 km/h, po dálnicích okolo 120 km/h. V těchto rychlostech se dobře řídí a posádku hýčká slušným komfortem. Tento pick-up je komfortem jízdy na půl cesty k SUV. Velice dobré je i odhlučnění. Hučí pouze offroadové pneumatiky Nokian RockProof.

Uvnitř je dostatek místa ve všech směrech, rozměrné jsou přihrádky. Sedadla poskytují dostatek pohodlí. Trochu slabší je informační systém a jeho displej. Na ostrém slunci toho moc nevidíte a reakce jsou pomalé. Jinak tu najdete vše, co člověk k životu potřebuje. V zimních měsících by mi chybělo akorát vyhřívání sedadel, které tato výbava INTENSE DC nemá.

Motor poměrně dobře maskuje, že jde o objemný naftový čtyřválec s přeplňováním. Budí sice trochu dodávkový dojem, ale nijak posádku neruší. Skvěle si rozumí s šestistupňovým automatem, který řadí až nevídaně hladce. Ačkoliv běžná verze umí jezdit za 8 litrů, tady počítejte se spotřebou minimálně o 2 litry vyšší. Celou cestu jsem zvládl za 11 litrů. Palivo navíc si žádají speciální úpravy – stan na střeše (při jízdě vůbec nehučí), přídavné světlomety, zvýšený podvozek a terénní pneumatiky. Minule jsem měl auto půjčené bez stanu a na silničních pneumatikách, průměrná spotřeba byla minimálně o 1 litr nižší.

Přespíte kdekoliv, vychlazené pivo je samozřejmostí

Na střeše je rozměrný stan, ve kterém se pohodlně vyspí dva lidi. Rozdělaný ho máte za 5-10 minut, a to i s velkou markýzou. My jsme bohužel museli spát v autě, protože docela dost pršelo. V nákladovém prostoru je expediční zástavba. Praktické jsou především dva velké šuplíky uprostřed. V jedné ze dvou postranních přihrádek je umístěna sprcha. Nahoře se nachází skládací stolek a vedle něho je připevněná lednice. Ta se nachladí za jízdy a poté zvládá držet nízkou teplotu 1-2 dny. Nechybí ani výsuvná nerezová deska, na které lze připravit jídlo. Je to chata na kolech, se kterou se dostanete úplně všude. Navíc skvěle svítí do všech stran. Doslova dělá z noci den. Na střeše je LED rampa, na předním rámu jsou dvě LED svítilny a vzadu LED pracovní světla.

Schopnostmi v terénu se řadí mezi ty nejlepší

Úplně jsem si netroufl jezdit po tamních horských cestách. Za prvé se mi nechtěl shánět traktor, kdybych někde zapadl, a taky se tam legálně jezdit nesmí. Proto jsem zvolil oficiální offroad dráhu. A nestačil se divit, co L200 Rock Proof EVO 2 dokáže. Má zvýšený podvozek OLD MAN EMU, pneumatiky Nokian RockProof, uzávěrku předního diferenciálu s kompresorem (zadní a středová uzávěrka je v základu), ochranu podvozku a šnorchl Safari.

Tam kde klasická verze L200 trpěla na přejezdové úhly (jako všechny pick-upy), už jsem tento problém skoro nezaznamenal. Občas si jen lehce škrtne ochranou podvozku nebo prahem. Výjimečně vezme o zem železnou traverzou vzadu (sériové úhly: přední 30°, přejezdový 24° a zadní 22°). Výhodou je skvělý rejd. Když se zastaví na kluzkém povrchu, kde se navíc kříží nápravy, většinou stačí jen pořádně přidat plyn a skvělé pneumatiky se o vše postarají. Další možností je zařadit redukci, uzavřít středový a poté i zadní diferenciál. To ve většině případech stačí. Když nepomůže ani to, o slovo se přihlásí přední uzávěrka. S tímto nastavením už L200 projede téměř všechno.

Jeho limity jsou zřejmě dál než ty mé. Na měkkém podloží lze ufouknout pneumatiky, které se potom dají zpět dofouknout kompresorem pod kapotou. Díky šnorchlu probrodíte kdejakou řeku. Bláto, řeky, písek, mokrá tráva, prudké výjezdy, sjezdy, náklony, křížení náprav. Vše zvládá na jedničku s hvězdičkou. A když už se dostanete do míst, kde to nejde dál, stačí rozdělat stan, markýzu a otevřít si vychlazené pivo. Času na vyřešení problému najednou bude dost.

Mitsubishi L200 Rock Proof EVO 2 dává smysl jen pro bláznivé dobrodruhy

Klasické Mitsubishi L200 je skvělým pracovním parťákem i stylovým autem pro každý den. Expediční provedení Rock Proof EVO 2 je společník pro bláznivé dobrodruhy. Jedno z těch aut, které by vůbec nemuselo existovat, ale já jsem strašně rád, že existuje. 10 z 10 hvězdiček. Cenu úprav a podrobnější popis najdete v původním testu: Test – Expediční Mitsubishi L200 Rock Proof EVO 2: Pojízdná chata na cestu kolem světa. O běžné verzi jsem se rozepsal zde: Test – Mitsubishi L200 Plus INSTYLE DC: Na půl cesty k SUV. A teď se můžeme vrhnout na druhou, výstupovou část, po vlastních nohou směr Hochkönig.

Parametry

Motor:2268 ccm L4 Turbo
Výkon:150 koní při 3500 ot./min.
Točivý moment:400 Nm při 1750-2250 ot./min.
Převodovka:6-st. automatická
Pohon:AWD
Hmotnost:2178 kg (sériová verze), pod 2500 kg
0-100 km/h:12.4 sekundy (sériová verze), 13+ sekundy
Maximální rychlost:171 km/h (sériová verze), 160 km/h
Spotřeba:10-13 l/100 km
Objem kufru:x

Výstup na Hochkönig (2941 m.n.m.) a nepovedený sestup

Přespali jsme v autě na parkovišti, ze kterého vede turistická cesta přes chatu Erichhütte k těžké ferratě Königsjodler (C/D). Tu mám ale v plánu až někdy příště. Následoval přejezd do malého městečka Hinterhal, kde jsme posnídali (jak skvělé, že L200 Rock Proof má vzadu lednici) a vyrazili západní stezkou směr Bertgen Hütte (bivakovací chatka). Cílem byl Hochkönig (nejvyšší hora Berchtesgadenských Alp – 2941 m.n.m.). Za chatou začíná ferrata Mooshammersteig (obtížnost B/C a na několika místech nezajištěné úseky UIAA II.).

K chatě Bertgen Hütte vede pohodová lesní cesta, později trochu náročnější kamenitá/skalní cestička. Z ní je skvělý výhled do údolí, které bylo zahaleno bílými mraky. Impozantní podívaná. Od chaty se náročnost stupňuje. Po několika desítkách minut jsme dorazili k prudce svažující se stěně, u které začíná ferrata. Má několik desítek metrů a je na ní minimum železných kolíků, takže je potřeba využívat hlavně přírodní chyty. Jistící ocelové lano taky chybí. Pokud má někdo závratě, nedoporučuji. Jde zřejmě o nejnebezpečnější část výstupu, kterou ale každý trénovaný jedinec zvládne. Zbytek cesty už je náročný hlavně na fyzičku. Stoupání je nekonečné a prudce svažující se skály umí vyčerpat. Na hřebení je krásný přírodní úkaz Teufelslöcher – Čertovy díry. Doleva člověk může pokračovat ferratou na Hochseiler (2793 m.n.m.). Až tady by měla začínat její obtížnější část.

My jsme vyrazili na druhou stranu po hřebeni okolo vrcholů Lamkopf (2846 m.n.m.) a Hoher Kopf (2875 m.n.m.). Jsou zde krásné výhledy do zelených údolí a na travnaté svahy směrem k Hinterhalu. Na druhé straně je nespočet jezírek z tajícího sněhu. Nechybí ledovec Übergossene Alm a impozantní vápencové útvary za ním. Nahoru, dolů, kousek přes sníh, okolo ledovce a nakonec po prudkém skalnatém svahu na vrchol Hochkönig (2941 m.n.m.), kde je velká chata Franz Eduard Matrashaus z roku 1932 (možnost pití, jídla i přespání). Zpočátku jsme měli mraky zahalený výhled, ale po jídle se trochu vyjasnilo. Na jihu jsou vidět Vysoké Taury s nejvyšší horou Rakouska Grossglockner (3798 m.n.m.). Směrem na západ lze spatřit jedinečné pohoří Tennengebirge a za ním známý Hoher Dachstein (2995 m.n.m.).

Čas jít zpět. Ale ještě před tím se s námi dala do řeči místní holka pracující na vrcholové chatě Matrashaus. Ptala se odkud jdeme a kudy plánujeme sestupovat. K sestupu nám potom doporučila nejsnazší a nejrychlejší jižní trasu. A my jsme poslechli. Po hřebeni jsme došli k vrcholu Hoher Kopf. Kousek vedle končí i náročná ferrata Königsjodler. Už začátek byl nepříjemný. Prudký svah, nadrolené kluzké kamení a málo pevných kamenů/skal, kterých by se člověk mohl přidržet. Větší část sestupu jsme defacto klouzali v podřepu. Taky jsme svým pohybem uvolnili několik velkých kamenů, které podle zvuku letěly až dolů (ještě, že nikdo nešel nahoru). A v půlce zrada. Stezka skončila. Nevěděl jsem, jestli jsme jen špatně odbočili, ale vypadalo to, že přes cestu se prohnal kus utrhnuté skály. K tomu kamaráda začaly trápit puchýře na nohou, tak sedl a čekal. Já se vydal na druhou stranu. Prozkoumat, jestli tam nebude sestup snazší. Bohužel nebyl. Vrátil jsem se a začal ho přemlouvat, ať jde dál. Sice se blížila tma, ale přenocovat na tomto místě nebylo úplně bezpečné. Stačilo sejít 200 metrový svah pokrytý sněhem a ledem. Pak už nás čekaly jen louky a lesy, kde se dá jít i za tmy.

Jelikož nám sestupová část kvůli náročnosti a hledání co nejbezpečnější trasy trvala asi 5x déle, než jsme předpokládali, začalo se stmívat. Sníh jsme doslova sjeli po zadku a dostali se pod nejobtížnější část. Ale nastal další problém, který už sice nebyl nebezpečný, ale situaci trochu znepříjemnil. Bouřka a k tomu vybité telefony. Po alpských loukách se v dešti chodí opravdu špatně, ještě když s baterkou vidíte jen pár metrů před sebe. Trochu mě vyděsila agresivně chovající se kráva, která na nás nepříjemně dorážela. Asi se jí nelíbilo světlo z baterky. Od té chvíle jsme trochu bloudili a snažili se najít cestu. Po 23. hodině jsme konečně narazili na šotolinovou cestu. Na jejím konci už byla asfaltová silnice.

Bohužel jsme kvůli problémům vylezli úplně někde jinde než bylo v plánu. Na silnici uprostřed lesa asi 13 kilometrů od auta. Kamarád už kvůli zničeným nohám nemohl pokračovat dál. Tak jsem si řekl, že buď půjdu sám nebo stopneme auto. První projíždějící a nic. Ale o pár minut později další auto, které už zastavilo. Seat Ateca Cupra a dva mladí rakouští kluci. Řekli, ať nastoupíme a vzali nás směr Hinterhal. Jaká náhoda, že zrovna Cupra. A nutno podotknout, že řidič ji měl v ruce. Na tom mokru docela solidně letěl. Nezabily nás hory ani kráva, ale umřeme ve sportovním SUV s rakušákem za volantem, super 😀 Stihl dokonce předjet auto, které nás nevzalo. Jako bonus začalo brutální krupobití, takže jsem dostal strach o L200, které zrovna dostávalo ledovou masáž. Ptali se nás, odkud a kudy jsme šli. Když jsme jim to řekli, jen se pousmáli. Cesta, kterou nás holka poslala (respektive její druhá polovina), se prý zrovna nepoužívá, jelikož je po zimě z velké části zničená. Okolo půlnoci jsme byli u auta. Celkem jsme ušli asi 18 kilometrů a nastoupali přes 2300 výškových metrů.

Vždy, když jsem četl, jak nějací Češi ztroskotali v Alpách, říkal jsem si, že to jsou hlupáci, kteří neumí odhadnout své možnosti a pořádně naplánovat trasu. Jenže teď jsem zjistil, že i když už mám v Alpách něco nachozeno a letos do nich jezdím každé dva týdny, může se to stát i mně. Stačí se spolehnout na něčí radu a jít jinou cestou, několik parťákových puchýřů, naštvaná kráva a nečekaná bouřka (podle počasí měla přijít až o den později). Dobrá zkušenost, kterou už nechci opakovat. Smůlu na horách už jsem si pro letošek snad vybral. 😀