Tento článek je ohlédnutím se za minulostí, jejíž události vedly až k dnešnímu dni, kdy recenzuji auta na svůj web WikiCars.cz. Možná většinu z vás ani zajímat nebude, takže ho klidně přeskočte, ale já ho přesto napíšu. Proč? Už jen kvůli tomu, abych si připomněl své klukovské sny a nadšení do aut. Pokud si z toho někde něco vezme, potěší mě to, ale přinejmenším jde o další drobnou motivaci pro mě. Bude to dlouhé, chvílemi možná až úsměvné čtení (jen se musíte prokousat nudnějším začátkem). K myšlence o napsání tohoto článku mě dovedl rozhovor s kamarádem Lukášem Suchým, v němž jsme rozebírali naše automobilové začátky. Podobnou zásluhu má i Vítek ze silvestrovské chaty s přáteli, který se ze mě uprostřed párty snažil dostat, co mě k této vášni přivedlo, ale já už ze sebe nic kloudného nevymáčkl. Několik měsíců po těchto konverzacích jsem vytáhl zaprášené časopisy, prohrabal starý hard-disk a nestačil se divit, co ukrývá za „poklady“.
Ferrari 458 Italia a časopis Speed
Auta se mi líbila od mala, ale naplno jsem jim propadl až ve chvíli, kdy se v trafice objevil časopis Speed, na jehož obálce bylo Ferrari 458 Italia. Tato novinka z roku 2009 mě očarovala natolik, že jsem začal skupovat všechny časopisy s ní. To odstartovalo absolutní nadšení pro auta. Ať už jsem byl kdekoliv, koukal jsem po parkovištích, jestli na nich stojí něco zajímavého.
Jak jsem se hlavou bouchl do racčích dveří SLS AMG
V roce 2010 jsme s tátou vyrazili na autosalon, který se konal na brněnském výstavišti. Ještě dříve téhož roku jsem se byl asi 5x podívat do obchodního centra Zlaté jablko, kde bylo vystaveno 2x Lamborghini Gallardo a jeden Aston Martin DB9 Volante. Mamku jsem pak přemluvil, abychom zajeli do prodejny Mercedes-Benz ve Zlíně, kde stály dva Mercedesy SLS AMG. Tam mi prodejci dovolili usednout za volant, přičemž jsem omylem ztropil komickou scénku: během vystupování má hlava dunivě udeřila do racčích dveří.
První svezení ve sportovním autě – Chevrolet Corvette C6
Mé nadšení pokračovalo, takže děda mě v roce 2011 vzal do Prahy, kde jsme objeli mnoho různých autosalonů. O pár měsíců později mi se svým šéfem domluvil svezení v Chevroletu Corvette C6, z čehož jsem byl úplně paf. První jízda v takovém autě ještě podpořila mé nadšení.
Zpříjemnění cesty do školy, aneb jak jsem potkal zbrusu nové Ferrari FF
Další velký WOW efekt: jedno ráno listopadu roku 2011 se otrávené dítě ploužilo do školy, když v tom z dálky uvidělo rudé Ferrari 458 Italia. Zbystřil jsem a říkám si: „Vždyť to není Italia, to je FF, mé další oblíbené Ferrari!“ Auto jsem obcházel, dokud s ním majitel neodjel, do školy jsem samozřejmě přišel pozdě. V tu chvíli jsem zatoužil po tom stát se spotterem (spotter = fotograf zachycující auta na ulicích). Hrozně jsem záviděl spotterům z Prahy, protože po tamních ulicích jezdila auta jako Lamborghini Murcielago LP 670-4 SV či Ferrari 599 GTO, s trochou štěstí mohli pozorovat i skvosty jako Mercedes SLR McLaren či Bugatti Veyron. Můj Zlín? Tady jsem byl nadšený z BMW M3 nebo Audi S8.
Mé fotografické začátky, kdy jsem vyfotil zlínský Aston Martin DB9. Všimněte si ideální kompozice, která zahrnuje luxusní auto na místě pro handicapované, kanál a popelnice. To jasně ukazuje, že fotografem aut se může stát opravdu každý.
Projížďka na kole se proměnila v nahánění Carrery GT, kterou řídil Roman Čechmánek, člen zlatého olympijského týmu z Nagana
Jednoho slunečného dne jsem měl při projížďce na kole štěstí, okolo projel Roman Čechmánek (*2.3. 1971, †12.11. 2023), úspěšný hokejový brankář nejen naší ligy a národního týmu, ale i NHL. V té době vlastnil Porsche Carrera GT, hypersport konkurující vozům jako Ferrari Enzo nebo Mercedes-Benz SLR McLaren. Bohužel jel příliš rychle, takže mi ujel i navzdory mému tempu závodníka Tour de France. Štěstí stálo při mně, když jsem projížděl místem, kde odbočil, rychle jsem zpozoroval vilu, před níž auto stálo. Asi 20 minut jsem koukal přes plot jako nějaký paparazzi. O několik dní později jsem měl na kole opět štěstí, při průjezdu přes Paseky ve Zlíně vidím Porsche Carrera GT jedoucí směrem ke mně, takže byl čas vytáhnout foťák a vyfotit ho.
První opravdu rychlou jízdu jsem zažil na zlínských okreskách v Mercedesu SL 500
Následující jaro mi táta domluvil svezení v Mercedesu SL 500 R230. Těšil jsem se, ale čirá radost to nebyla, nešlo přece o SLR, dokonce ani o 55 AMG. Vojta mě na klikaté zlínské okresce rychle vyvedl z omylu, protože s autem letěl takovou hranu (alespoň v mých nezkušených očích), že jsem nechápal, co se to vlastně děje. Byla to jen další kapka k tomu, abych autům ještě více propadnul. Ještě více jsem se ponořil do časopisů Speed, Top Gear a snil o tom, že jednou taková auta budu nejen fotit, ale i testovat a psát o nich. Domluvené jsem měl i svezení v Lamborghini Murciélago se zlínským rapperem Davidem Steelem, kterého jsem potkával v posilovně, ale to nakonec bohužel nedopadlo.
Konečně jsem nejen viděl, ale i se svezl ve vysněném Ferrari 458 Italia
Zlomový moment přišel v roce 2012, kdy jsem s tátou jel do posilovny. Na nedalekém parkovišti stálo mé vysněné Ferrari 458 Italia. Z auta jsem kvůli němu skoro vyskočil za jízdy.
Další den to táta řekl známému, který mě pár měsíců před tím svezl ve výše zmíněném SL 500. Vojta na to: „Ferrari je určitě kámoše, zajedeme za ním.“ Posadil mě do tehdy nového BMW 530d F10 a vyrazili jsme do malé vesničky nedaleko Přerova, kde bych nečekal ani novou Octavii. Ve dveřích staršího domku se zjevil obyčejný chlapík v červené teplákovce Ferrari. Vzal nás k tuctové garáži, otevřel vrata a mně spadla brada. Nejenže přede mnou stálo Ferrari 458 Italia, Ferrari 330 GT Series 1, první vyrobené Maserati Gran Turismo, Lamborghini Gallardo LP 560-4, ale i Opel GT, závodní Ferrari F430 GT2, Ferrari F430, ISO Rivolta a ISO Grifo, ve své době nejdražší a nejrychlejší auto světa. Sen se začal plnit, posadil mě do 458 a vyrazili jsme na projížďku. Že šlo o do té doby největší zážitek, asi psát nemusím. Tím chlapíkem nebyl nikdo jiný než Martin Klein, sběratel aut, motorek, modelů, ale zároveň člověk, který jednomu ze svých klientů postavil pravděpodobně největší sbírku Ferrari ve střední Evropě. Za Martinem jsem pak jezdil takřka každý víkend, kdy jsem mu pomáhal starat se o auta, povídali jsme si o nich a projížděli je.
V 18 letech jsem sedl na šalinu a vyrazil do autobazaru, aby mi půjčovali auta
Dál už to šlo jak na běžícím páse. K narozeninám jsem dostal zrcadlovku a začal fotit vše na čtyřech kolech. Tak jsem se postupně dostal až k Ondřejovi Daňovi z AutoJournal.cz, pro kterého jsem občas něco nafotil. V 17 letech jsem pro něho začal psát novinky a různé zajímavosti, po udělání řidičáku mě občas něco nechal řídit, prvním půjčeným autem na více dní byl Peugeot 308 SW 1.2 PureTech. Ale já chtěl víc, nestačilo mi jedno auto za několik měsíců. V tu dobu jsem žil na intru v Brně a studoval střední školu ISŠA, přičemž moje hlava přemýšlela jen nad tím, kde vzít auta na testy. Napadlo mě jediné, sednout na šalinu, dojet do AAA Auto a tam jim říct: „Půjčujte mi auta, budu o nich psát články.“ Světe, div se, i když jsem tehdy vypadal na 15, neposlali mě do háje, ale zavolali člověku z marketingu v Praze, s nímž jsem se na zápůjčkách domluvil. Od dalšího týdne mi pravidelně půjčovali auta dle vlastního výběru, limitem byla pouze cenová hladina do půl milionu korun. První byl Jaguar XF 2.7d, který jsem na okresce v okolí Automotodromu Brno skoro rozstřelil. V rychlé zatáčce jsem dostal přetáčivý smyk a dalších 200 metrů pletl vánočku ze strany na stranu. Do začátku dobrá facka, naštěstí se nic nestalo. Následovalo BMW 535d E60 v úpravě od Hartge, ze kterého jsem na dálnici vytáhl skoro 300 km/h. Když nad tím tak přemýšlím, teď jezdím o poznání opatrněji a bezpečněji. Zpětně jsem rád, že žiju.
Roku 2015 se mi splnil další sen, řídil jsem Ferrari 458 Spider
Jeden ze snů se mi splnil v roce 2015, kdy mě kamarád Dominik Dočkal nechal řídit své čerstvě dovezené Ferrari 458 Spider. Tehdy jsem neuměl moc řídit, ale zážitek to byl skvělý. Naštěstí ho měl ještě několik let, i v roce 2020, těsně před začátkem lockdownu (Covid 19), kdy byly úplně prázdné silnice. To znamená, že jsme ho mohli opravdu poctivě protáhnout. Tehdy jsem poprvé v životě překonal 300 km/h, přičemž mi Dominik dýchal na záda v jeho dalším autě – Dodge Charger HellCat. P.S.: „Dominiku, prodej 458 ti nikdy neodpustím!“
S ostrými Fordy jsem pokrevní bratr, aneb jak jsem Focus ST pověsil na strom
Prvním hot hatchem, jaký jsem řídil, byl Ford Focus ST 2.5 Turbo. Díky němu jsem propadl ostrým předokolkám od Fordu všeobecně, ale nejvíce právě Focusu ST Mk2, jenž se mi do rukou dostával překvapivě často. Tento model se mi v jednu chvíli stal skoro osudným, v mých 21 letech jsme spolu poskákali 3 stromy. Kombinace spadlé rosy, teploty okolo nuly, bídných pneumatik a vysoké rychlosti mě donutila ubrat plyn v zatáčce. Auto se v tu chvíli začalo přetáčet, což jsem v rámci možností pod kontrolou měl, ale jen dokud byla zatáčka z kopce, jakmile se v polovině začala rovnat, pneumatiky chytily trakci, což mě překoplo na druhou stranu. Do stromu jsem prvně mířil zadkem, ale po chvíli přímo řidičovými dveřmi. Před strom naštěstí někdo vysypal hromadu hlíny, která mě odrazila střechou do větví, což auto pootočilo a strom byl zasažen kufrem. Focus se naneštěstí odrazil a druhý strom jsem vzal řidičovým bokem a třetí čumákem. Světě div se, nic se mi nestalo, ale auto bylo na sr…totálku, dokonce i polovina šroubů držících sedadlo prý praskla. Já měl jen od pásu rozřezaný svetr a všude mě ještě týden svědil prášek z airbagů. O škody jsem se naštěstí nestaral díky havarijní pojistce. Určitě si všimněte znaku ST zaraženého v kůře stromu, což považuji za můj životní kousek automobilové akrobacie. Mimochodem, na asi kilometrovém úseku byly jen ty 3 stromy, stát se to o pár metrů blíž nebo dál, vjel jsem na pole. P.S.: Rodiče o tom do teď neví, takže pokud to čtete, ahoj mami, tati. 😀
Mým prvním autem byl Mercedes-Benz 190 E 2.3 Sportline, nakoupil jsem k němu i dobové brožury za 25 000 Kč
Testování aut pokračovalo, ale mezi mnou a Ondrou z AutoJournal začaly být neshody, takže jsem založil vlastní web WikiCars.cz, jehož historii nejspíš znáte. Už na něm najdete přes 2000 článků, z toho více než 600 testů. Zajímat by vás mohla i má auta. Prvně jsem bezmocně podlehl Mercedesu 190 E. Jelikož jsem byl chudý, nebylo na Cosworth, takže řešením byl 2.3 Sportline s manuálem, na který mi stejně půjčili rodiče. Byl úžasný, komfortní, skvěle ovladatelný a stylový, navíc v úchvatném stavu, ale skoro jsem s ním nejezdil, jen platil garáž, tudíž nejrozumnější byl prodej. Do teď mi po něm zbyla hromada dobových brožur v pořizovací ceně okolo 25 000 Kč. Na přejíždění mezi zápůjčkami jsem si pořídil Peugeot 106 1.4 Sport, parádní krabičku za 30 000 Kč. Posléze padla volba na BMW 320i Coupé E36, v němž jsem si připadal jako trouba, navíc mělo technické problémy, takže po najetí asi 300 kilometrů šlo do světa. Následoval Ford Focus ST170, skvělý dostupný hot hatch. Po něm jsem si koupil Ford Fiesta ST180 s nesčetným množstvím okruhových úprav včetně REVO Stage 2. Následoval Peugeot 106 Rallye 1.6 16V, u kterého mě mrzí, že jsem ho prodal, ale tehdy nebyly peníze k tomu dát ho do 100% stavu. Největší klenot na konec – Škoda Octavia II 1.9 TDI sloužící jako otrok, s nímž jsem přejížděl mezi zápůjčkami a jinak ho parkoval někde u křoví. Teď? Neustále mám něco k testování, výjimečně se projedu taxíkem. Co bude dál? Uvidíme.
Co dál?
Člověk si občas říká, jak něco stojí za prd. Ani já se tomu někdy nedokážu vyhnout. Proto je fajn zastavit se a uvědomit si, že některé z dětských snů se splnily, takže není důvod, aby nenásledovaly i ty další. Mým největším splněným snem je testování aut, i když to není do časopisu, ale pro webový magazín. Bohužel, voňavý papír už byl takřka vyhuben. Co dál? Uvidíme. Zatím bych chtěl poděkovat všem věrným i nevěrným čtenářům, kteří si najdou chvilku ke čtení i v době, kdy frčí hlavně videa a podcasty.
Když už nevíš co by, tak skáčeš s autem bez dveří.
