Když si člověk má vybavit lehký a obratný sporťák, většinou si představí Letus Elise, Mazdu MX-5Toyotu MR2 a pár dalších známých jmen. Jenže na konci minulého tisíciletí existoval ještě jeden stroj, který vypadal podivně a jezdil fantasticky. Je jím Renault Sport Spider, který započal éru oddělení Renault Sport a ukončil působení značky Alpine. I když zprvu vedení uvažovalo, že Spider bude pod Alpine, pak se rozhodlo, že už se nebude propagovat méně známá značka Alpine a radši podpoří a zviditelní samotný Renault. O znovuoživení Alpine se zase přihlásil až model A110 v roce 2018.

Vývoj trval pouhých 15 měsíců a na starosti ho měl mimo jiné i konstruktér závodních motocyklů Claude Fior, který navíc Renaultu pomáhal ve Formuli 1 při éře turbomotorů. A odvedl výbornou práci. Už v roce 1994 byl hotový první prototyp a následující rok se na autosalonu v Ženevě ukázal předprodukční Sport Spider W94.

Doprostřed vozu se nastěhoval atmosféricky plněný čtyřválec o objemu 2.0 litru s 16 ventily, měl vícebodové vstřikování a rozvod DOHC. V polovině 90. let se pyšnil výkonem 150 koní při 6000 otáčkách a točivým momentem 186 Nm při 4500 otáčkách. Říkáte si, odkud ho jen znáte? Byl transplantovaný ze skvělého hot-hatche Clio Williams. Asi teď přemýšlíte, proč by to mělo být takové terno. Vždyť naměřené hodnoty jsou docela průměrné. A ano, máte pravdu, jenže tento čtyřválec má skvělý průběh výkonu, výbušné chování a navíc tlačí pouhých 930 kilogramů hmotnosti, čemuž napomohlo výrazné použití hliníku. Samozřejmostí je pětistupňový manuál, pohon zadních kol a mechanický samosvor mezi nimi. Stovku dokáže zlikvidovat za 6.5 sekundy a zastaví se až při rychlosti 216 km/h. Mimochodem o více než 20 let novější Škoda Octavia RS 245 je na stovce o 1 desetiny sekundy pomalejší, takže šlo a stále jde o solidní raketu.

A vynikající to bylo i v zatáčkách. Podvozek s rozvorem 2339 a rozchodem 1539 milimetrů měl nezávislé zavěšení s dvojitými trojúhelníkovými rameny a zkrutnými stabilizátory, přední vzpěry byly umístěny napříč. Přidejte si k tomu titěrnou hmotnost, nízké těžiště, vynikající vyvážení a máte dokonalý požírač zatáček. O zastavení se staraly kotoučové brzdy původem z Alpine A610. Na ABS nebo nějakou stabilizaci či kontrolu trakce zapomeňte úplně, tady to bylo jen o řidiči a jeho stroji.

Hřebenovému řízení samozřejmě chyběl posilovač, jelikož ten by přidával kila navíc a neposkytl takovou zpětnou vazbu od předních kol. Působivá jsou nastavitelná sedadla Recaro, k nalezení dokonalé pozice za volantem napomáhaly i nastavitelné pedály, což se u silničních aut skoro nevidí (má je třeba LaFerrari). Chyběla střecha, u některých verzí dokonce i čelní sklo, nebylo ani topení nebo zámky dveří. Tady se hrálo jen a pouze na nízkou hmotnost.

Celkem vzniklo pouhých 1726 kusů. V Česku se jako nové prodaly dva exempláře, oba s čelním sklem, jeden v modré a druhý ve žluté barvě. K mání byly ještě provedení v červené, černé a titanové barvě.