Mercedes-Benz 190 E W201 je v dnešní době vstupní branou do světa youngtimerů. Dá se totiž koupit za rozumné peníze a nabízí toho opravdu hodně – od dokonalého vzhledu až ke skvělým jízdním vlastnostem. Setkat se můžete prakticky se třemi provedeními – Classic, Sportline a Cosworth. Poslední zmíněný už je s cenou docela vysoko, proto se zaměříme na Classic a Sportline, pod jejichž kapotami se můžou objevit benzinové motory 1.8, 2.0, 2.3 a 2.6 nebo naftové 2.0, 2.2, 2.5 a 2.5 Turbo. Otázka zní, je lepší volbou obyčejný 190 E nebo o něco dražší a cennější Sportline?
Oba kousky vypadají majestátně. Mají ty správné retro tvary a už na hony poznáte, že se jedná o Mercedesy. Již legendárně hranatá karoserie má své kouzlo a každý detail zde dává smysl. Říká se, že v jednoduchosti je síla, ale u 190 E to platí dvojnásob. Moc viditelných rozdílů mezi našimi verzemi není, akorát Sportline je znatelně nižší, má jiná kola a pár znáčků s označením této edice.
Interiéry jsou na první pohled stejné, ale stačí se přesadit a najednou si připadáte jako v jiném autě. Jednoduchá palubka je totožná a rozdílná jsou akorát sedadla a volant, avšak i to stačí k pořádné změně. Standard má parádně pohodlná křesla, v nichž se sedí poměrně vysoko a před nimi se nachází doslova kormidlo. Taková útulná pracovna, zašívárna. Sedadla ve Sportline mají výrazné boční vedení a slušně obepnou tělo, ale nebudou vyhovovat silnějším osobám. Díky nižšímu podvozku a ukotvení sedadel si člověk připadá jako ve sportovnějším stroji. Zrovna nejprostornější auta to nejsou, ale ve svojí době se řadila k průměru, takže si není nač stěžovat.
Co se motorů týče, tak ani o jednom se nedá říct, že by byl jízdně vyloženě k zahození, nejslabší verze prostě jen moc nejednou. Proto bych u benzínů volil minimálně 2.0, ideálně 2.3 nebo 2.6, ale ty už jsou dražší. 2.0 je docela obyčejný čtyřválec, 2.3 už dává najevo svůj objem, což se vyznačuje slušným zátahem v nízkých otáčkách a hutným zvukem. Solidní, ale zároveň dražší je řadový šestiválec 2.6, který sice více zatěžuje přední kola, ale má krásný projev a je nejvzácnější. Z naftových motorů bych určitě vybral jeden z pětiválců, nejlíp ten, který ve svých útrobách skrývá ještě turbo. Slušné jsou automaty i manuály, takže tady záleží, čemu člověk dává přednost.
Ve standardním kousku si jízdu krajinou vyloženě užívám. Auto doslova pluje po silnici, žehlí všechny nerovnosti a k tomu je kvalitně odhlučněné. A ten výhled přes hvězdu, paráda. Přesně takto má vypadat stylová kára na klidné jízdy. Člověk se jen kochá, směr koriguje kormidlem před sebou a celé auto se příjemně pohupuje. Samozřejmě při ostřejší jízdě se výrazně naklání, ale stále zatáčí docela slušně, jen nesmíte mít mořskou nemoc, jelikož si budete připadat jako na rozvlněném moři.
Sportline je znatelně tužší a jasně dává vědět, co se zrovna nachází pod koly. V zatáčkách tak více zamezuje náklonům karoserie a dá se s ním jet mnohem rychleji. Skvěle drží stopu a na limitu se chová lehce přetáčivě, což je zábava, která se dá snadno korigovat jemným kontra. Líbí se mi, jak ochotně se vrhá do zatáček a díky nízké hmotnosti 1200 kilogramům dokáže ukázat záda i mnohem modernějším rivalům. Řízení působí tužším dojmem než u klasiky, ale stále neumí poskytnout skoro žádnou zpětnou vazbu.
Společnou vlastností je skvělý výhled do všech stran, ale potěší i snadná ovladatelnost, dobrá ergonomie a k zahození nejsou ani kompaktní rozměry. Zapotřebí je pochválit i silné a docela dobře dávkovatelné brzdy. Kdybych jim měl něco vytknout, bude to pár lacinějších materiálů uvnitř.
Člověk by čekal, že rozdíly budou minimální, ale ve výsledku se jedná o dvě odlišná auta, co se jízdy týče. S klasikou si užijete pozorování západu slunce při nadprůměrně pohodlné jízdě se slečnou na sedadle spolujezdce. Sportline vás bude bavit, když s ním pojedete svižně po klikaté okresce, přičemž si můžete vychutnávat jeho skvěle naladěný podvozek. Oba si zaslouží 8 hvězdiček, jsou to páni výletníci.