Test – Alfa Romeo Giulia Quadrifoglio (manuál): Říkal někdo, že Ferrari nevyrábí sedan?

Byly doby, kdy automobilka Alfa Romeo opanovávala svět sportovně střižených aut. Ale následovalo období šedi, kdy Německá konkurence, hlavně BMW, byla o krok napřed a italský výrobce hledal sám sebe. Jenže teď přede mnou stojí nádherná Italka, od roku 1992 a modelu 75 1.8 Turbo a 3.0 V6 Quadrifoglio Verde jde o první sedan značky s pohonem zadních kol. Na vývoji navíc pracovali mistři oboru z Ferrari, třeba člověk, jenž má zásluhy na legendárním 458 Italia. Podle všech papírových informací by to měla být naprostá slast, ale bude tomu tak i v reálném světě?

Zmínil, jsem, že s vývojem pomáhalo několik lidí z Maranella, ale tím to nekončí, protože se vzpínajícím se koněm ve znaku má hodně společného i motor. Říkáte si, že jde o šestiválec a ten přece Ferrari ve svých modelech nenabízí? Tak to budete mile překvapeni, protože podobný motor z řady F154 najdete i ve Ferrari California T, tady akorát přišel o dva válce, ale zdvih, úhel sevření válců i umístění twinscroll turbodmychadla, je stejné. Výsledek činí 510 koní a 600 Nm z 2.9 litrového V6, což jsou velice solidní hodnoty na auto vážící pouze 1525 kilogramů, navíc s manuálem, aktivním diferenciálem a pohonem na zadek!

Než se dostanu na klikatou okresku, musím proplout Prahou, která je plná nástrah v podobě žulových kostek, výmolů a kanálů. Proč píšu proplout, když sedím v ostrém, od prvního pohledu nepohodlném, supersedanu? To proto, že jízda je překvapivě komfortní a tichá, podvozek s bravurou filtruje většinu nerovností a posádku ničím neruší. Chcete vyrazit na romantickou večeři do Itálie a poté hned zpět? Žádný problém, vaše záda si stěžovat rozhodně nebudou.

Často jsem četl, že se nepovedl interiér, čemuž nerozumím. Zpracování mi určitě nepřipadá nijak podřadné, pár obyčejných plastů se sice najde, ale to i u mnohých konkurentů. Jasně, není to špička v kategorii, ale rozhodně ani žádný propadák. Naopak, příplatková sedadla Sparco jsou výtečná, což platí o pozici za volantem celkově. Za mě putuje výtka akorát k nepřívětivému informačnímu systému.

Ještě se v rychlosti vrátím k vzrušujícímu vzhledu karoserie. Na té lze najít hodně pozlátka, lízátko, výdechy na kapotě a za předními koly, nebo obří difuzor. Na hodně autech bývá několik těchto věcí falešných, jen pro oko, ale tady ne. Všechny výdechy odvádí horký vzduch od motoru a brzd, přední lízátko je aktivní a zároveň s difuzorem Giulii doslova přicucávají k silnici. Je to nejen nádherná, ale i funkční podívaná.

Ale dost zbytečných keců, jde se na věc. S kovovým ťuknutím hutné kulisy řazení tam kopu dvojku a vyrážím kupředu. Hodný režim Dynamic nechávám stranou a zapínám Race + nejtužší nastavení podvozku (kupodivu stále není přehnaně tvrdý), v tomto nastavení se automaticky deaktivuje stabilizační systém a vše je pouze o stroji a řidiči. Akorát je škoda, že v něm nelze vypnout automatické meziplyny (nebo jsem nezjistil, jak). Motor celé stádo nevypouští naráz, jak to dělají mnozí konkurenti, ale postupně, díky tomu se můžete těšit z příjemného projevu a lineárně nastupujícího výkonu. Chuť po otáčkách má nepředstavitelnou a rád se dívá k červenému poli, až si říkám, že se chová docela atmosféricky – ostré reakce na plyn, žádná turbodíra, točivost, unikátní zvuk. A koho by zajímala samotná rychlost, nebojte se, té je tady přebytek.

Když pojedete limit na závodním okruhu, možná vám bude připadat, že se předek malinko potápí, ale při dobývání klikatých okresek s nedokonalým asfaltem pochopíte, jakou výhodu to přináší. Třeba hlavní konkurent BMW M3 je na běžné silnici příliš tvrdý, kvůli čemuž mnohdy odskakuje a působí nervózně. A přesně to Giulia nedělá. Kola stále zůstávají přilepená k vozovce a zajišťují vynikající přilnavost. Díky dokonalému rozložení hmotnosti 50:50 zatáčí lehce a ochotně, jako tancující baletka. Řízení je strmé a dostatečně “upovídané“, takže kontra s ním člověk při jízdě bokem trefí vždy. A to si pište, že ho budete potřebovat. Už dlouho jsem neřídil auto, které by se driftem vodilo tak snadno a čitelně. Nedotáčivost prakticky nezná, naopak radši kroutí těmi sexy boky a díky ostrému šestiválci se dá “profíkovsky“ vodit plynem. Tomu všemu sekundují dobře dávkovatelné brzdy, řadící páka kousek od volantu, tuhá spojka… Ta holka si umí získat srdce.

Víte, co miluji ze všeho nejvíc? Prohánět Ferrari po klikaté okresce, jde o řidičskou slast v té nejčistší podobě. Dokonalý motor, podvozek, řízení, to vše obklopené kouzelnou aurou. A proč to říkám? Protože v Alfě Romeo Giulia „Quattro formaggi“ mám stejný pocit, připadám si jako ve Ferrari, které si obléklo čtyřdveřovou karoserii. A to je velká poklona, tato vášnivá Italka je fenomenální. 10 z 10 hvězdiček!