Test – BMW 520i E34 a Mercedes-Benz 190 E 2.3 Sportline W201

Mám rád stará auta, když se člověk může poohlédnout zpět v čase a užít si trochu té retro atmosféry. Tentokrát tady mám dva prémiové sedany různých kategorií – manažerské BMW 520i E34 a lehce do sportovna střižený Mercedes-Benz 190 E 2.3 Sportline W201. V podstatě mírně nadprůměrná auta svojí doby, za nimiž se dnes mnozí s úsměvem otočí.

Design obou je skvostný. E34 má ty nejklasičtější tvary – malé ledvinky, čtyři kulatá světla, ostře řezanou karoserii a zamračenou záď. A to stejné platí i o 190 E, správně tvarovaný Mercedes z 80. let. Je hranatý, jednoduchý, ale nadpřirozeně majestátní a respekt budící. Auto, které dává najevo, že ta hvězda ve znaku něco znamená.

Oba interiéry na člověka dýchnou podobným kouzlem, avšak ten ve 190 E působí jednodušeji. Za zmínku stojí i hezky nízký posed za volantem a sedadla se slušným bočním vedením. Tady E34 trochu zaostává, jelikož je více/méně v základu, sedí se hodně vysoko a sedadla nemají žádnou oporu. S příplatkovými sportovními sedadly je to naopak paráda. U BMW i Mercedesu zaujme styl, jakým je řešené ovládání prakticky všeho – hlavně přehledně. Zajímavé taky je, o kolik jsou auta z 80. let oproti těm dnešním menší, přesto dostatečně praktická.

Pod kapotami jsou motory, které už v moderním světě jen tak nenajdete. E34 má zakrslý šestiválec 2.0 litru s hrníčky hezky v řadě a 190 E se chlubí poměrně nakynutým čtyřválcem 2.3 litru. Jejich naměřené hodnoty jsou podobné – 150 koní, 190 Nm a 136 koní, 205 Nm. A ačkoliv čísla vypadají totožně, tak v reálu jsou naprosto odlišné. Šestiválci se moc nechce odspodu, ale s chutí se točí až k 6000 otáčkám, má výborné reakce a příjemně ostrý zvuk. Člověk se však nemůže ubránit dojmu, že mu chybí pár koní navíc. Ale své kouzlo má. Čtyřválec má přesně opačný projev, silácky zabírá už v nízkých otáčkách a výkonnostní špička, která by mohla být výraznější, není tak vysoko, stačí mu nějakých 5000. V lehké a malé karoserii vážící jen 1200 kilogramů je dostačující a udává slušnou dynamiku. BMW je o 225 kilogramů těžší, na stovce jsou oba kousky okolo 10 sekund a jedou přes 200 km/h.

Samozřejmostí jsou pohony zadních kol a pořádné manuály, ale na nějaké výraznější výlety zádě do strany spíše zapomeňte. BMW je na to příliš měkké, chybí mu výkon a zdá se být až moc dobře vyvážené, takže má radši čistou stopu. Nejvíce mu sedí svižnější styl jízdy na široké silnici, kdy si člověk může užívat poměrně komfortní podvozek a kvalitní odhlučnění. Motor je při konstantní jízdě vyšší rychlostí fajn a v těchto chvílích si nebudete stěžovat ani na řízení, které mi na klikatější silnici připadá příliš dlouhé, navíc jsem u BMW očekával, že bude komunikativnější. Je to stylové auto na normální jezdění, ale nic extra od něho nečekejte, k tomu by byl potřeba větší motor, nejlíp 4.0 V8 v 540i a ideálně M-Paket. Pak to bude kouzelný stroj. Mercedes je překvapivě zábavný, co se podvozku týče, při jízdě na limitu se chová mírně přetáčivě a díky nízké hmotnosti umí být na okresce docela rychlý. Bohužel zábavu trochu eliminuje řízení, které je na Mercedes sice docela tuhé, ale postrádá přesnost, zpětnou vazbu a mohlo by mít kratší převod. Díky tomu a dobrému odhlučnění umí slušně maskovat rychlost. O nějakém výrazném pohodlí se mluvit bohužel nedá, jelikož podvozek je docela tvrdý a nerovnosti mu dělají vrásky na čele. Povedené auto na dobývání hezkých silnic při západu slunce.

Víte, ani jedno z těchto aut není zas tak extra – nemají řvoucí motory, nejdokonaleji odladěné podvozky ani nejlepší řízení, ale jízda s nimi je prostě stylová a uklidňující. Jsou takovými vstupními branami do světa zajímavých youngtimerů a jestli si jedno z nich koupíte, budete ho milovat. Už jen pohled na ně je vzrušující.