Test – Peugeot 308 Allure Pack Hybrid 180: Do Alp ve 4 lidech + výstup na Watzmann (2713 m.n.m.)

Zatěžkávací zkouška nejen pro auto, ale i pro mě

Krom čistě elektrické verze jsem otestoval už všechny motorizace Peugeotu 308. Aniž bych vyzkoušel slabší hybrid, už jsem tak nějak věděl, která verze je tou nejlepší. I přesto jsem si však 308 Hybrid 180 ve výbavě Allure Pack na recenzi vzal. Trochu jsem se bál, že o tom autě už nebude co psát. Přeci jen ho tady mám po páté. Naštěstí se to jako vždy upeklo samo. Ve středu mi píše parťačka na horské výstupy, že je v pátek volno a jestli nevylezeme nějaký alpský kopec. K tomu by se k nám přidala druhá dvojice, která si udělá odpočinkový den někde v údolí. Bořím tedy prst do mapy a náhodně vybírám 3. nejvyšší horu Německa.

Watzmann je centrální masiv Berchtesgadenských Alp. Nachází se na jihovýchodě Bavorska v národním parku Berchtesgaden u obcí Ramsau a Schönau am Königssee. Mnozí budou znát ještě blízké jezero Königssee. Asi 20 kilometrů na jihovýchod se nachází nejvyšší vrchol této části Alp Hochkönig, na který jsme se vydali nedávno s expedičním Mitsubishi L200. Našim cílem byly tři vrcholy Watzmann-Hocheck (2651 m.n.m.), Watzmann-Mittelspitze (2713 m.n.m.) a Watzmann Schönfeldspitze (2712 m.n.m.). Takže v pátek vyrazit, přespat, v sobotu do hor a po výstupu v noci zpět. Jsem zvědavý nejen na masiv Watzmann, ale i na to, jak si povede hybridní hatchback na dlouhé cestě ve čtyřech lidech.

Allure Pack stačí, ale interiér hybridu není tak praktický

Ve výbavě Allure Pack nejsou líbivá 18 palcová kola ani aerodynamické doplňky karoserie. Chybí i Matrix LED světlomety (ty standardní svítí taky skvěle). To však nemění nic na tom, že jde o působivě vypadající auto, jeden z nejhezčích hatchbacků na trhu. Obzvláště ve výrazné modré Vertigo Blue.

Interiér umí i v této běžnější výbavě navodit prémiový pocit. S kamarádem, který nedávno jezdil Golfem VIII, jsme se shodli, že interiér 308 je o ligu dál (design, použité materiály, zpracování). Informační systém s širokoúhlou obrazovkou je příjemný a řidič si ho může včetně digitálního přístrojového štítu nastavit dle libosti. Otravné je akorát ovládání klimatizace pomocí dotykového displeje.

Ačkoliv jde o jedno z méně prostorných aut v kategorii, i ve čtyřech lidech se dala 450 kilometrová cesta do Alp zvládnout bez problému. Lidi do 185 centimetrů si dozadu sednou docela pohodlně. Výbava Allure Pack sice nemá skvělá masážní sedadla jako GT Pack, není tady cool i-Cockpit 3D a chybí prémiové ozvučení Focal, ale i tak jde o naprosto dostačující výbavu. Bohužel mínusem hybridu je snížený objem kufru z 412 na 361 litrů. Zhruba o 2/3 menší je přihrádka v loketní opěrce, která navíc přišla o průvlek pro nabíjecí kabel telefonu. Více o výbavě Allure Pack se dozvíte v testu 308 1.2 PureTech.

Jaká byla spotřeba hybridního ústrojí cestou do Alp?

Vyjížděli jsme s plně nabitým autem. Nádrž doplněná až po hrdlo, v autě 4 lidi a plný kufr věcí. V Česku jsme se asi 1-2 hodiny vláčeli v kolonách a na dálnici směrem České Budějovice uháněli rychlostí 150 km/h. V Rakousku pak předpisově tachometrových 105-135 km/h. Spotřeba po příjezdu byla krásných 6.2 litru. Trochu jsem se bál, co se spotřebou udělá cesta zpět s vybitou baterií. Tempo bylo stejné a spotřeba vzrostla na 6.3 litru. A to je velice slušný výkon. Čistě na elektřinu lze ujet 35-50 kilometrů, což má na starost 12.4 kWh baterie a elektromotor zabudovaný v osmistupňové automatické převodovce. Jízda po městě s vybitou baterií si vyžádá 7-8 litrů. Pokud budete dobíjet jízdou, spotřeba se zvedne k 10 litrům. Baterii lze dobít na 22 kW nabíječce do 2 hodin. Z běžné zásuvky to zabere 6-7 hodin. Spotřeba při jízdě na elektřinu je okolo 20 kWh. Kolik stojí nabití? To pomůže spočítat kalkulačka.

Komfort Allure Pack je vyšší než u GT Pack

Stejně jako u 1.2 PureTech ve stejné výbavě Allure Pack, je potřeba vyzdvihnout komfort. Díky menším 17 palcovým kolům je o kousek pohodlnější než GT Pack. Zároveň však jde o příjemně tuhé auto. Peugeotu se podvozek 308 podařil naladit velmi dobře. Na slušné úrovni je i odhlučnění. Cesta tam byla naprosto bezproblémová pro všechny čtyři cestující. Trochu jsem se obával cesty zpět po náročném výstupu, ale i ta se nesla v klidném a komfortním duchu.

Dynamika neoslní, ale ani neurazí

Dynamika je příjemná i v plně naloženém autě. Po hrubším sešlápnutí plynu se do práce pustí elektromotor a poté zabere i benzinová šestnáctistovka. Ze 100 na 200 km/h dokáže zrychlit za 24.54 sekundy, což je poměrně slušný čas na auto, které má 180 koní a vysokou hmotnost 1678 kilogramů. Ovšem vedle 17.97 sekundy výkonnější verze 308 Hybrid 225 to není nejpůsobivější čas. Musíte však počítat s tím, že za rychlejší hybrid dostupný pouze ve výbavě GT, zaplatíte minimálně 1 105 000 Kč. Slabší hybrid v o stupeň nižší výbavě Allure Pack vyjde na 990 000 Kč. Pokud však budete chtít slabší hybrid pořádně vybavit, silnějšímu GT se nebezpečně přiblíží.

Příjemně naladěná je osmistupňová automatická převodovka. To stejné platí pro hybridní ústrojí. Připojení benzinového motoru je téměř neznatelné. Co však celý dojem z hybridního ústrojí kazí, je sladění brzd s rekuperací. Plynule se zabrzdit skoro nedá a jízda bude vždy trochu škubavá. O nejlépe zatáčející 308 taky nejde, tímto titulem se může stále pyšnit slabší benzinová motorizace 1.2 PureTech. Svižným autem však hybridní 308 být umí. O tom si můžete přečíst více v testu 308 GT Pack Hybrid 225.

Má základní hybridní motorizace ve výbavě Allure Pack smysl?

To je složitá otázka, protože záleží na preferencích. Pokud máte možnost nabíjet a využijete čistě elektrický dojezd, tak základní hybrid smysl dává. Jestli na to občas rádi šlápnete, určitě bych sáhl po líbivějším provedení GT s výkonnějším ústrojím. Nafta mi pak v 308 připadá jako nejzbytečnější. Je sice o něco úspornější než 1.2 PureTech, ale taky dražší a ve všech ohledech jízdy horší. Jak už asi tušíte, 1.2 PureTech 130 je za mě tím nejlepším motorem, jaký lze pod kapotu 308 nakonfigurovat. Škoda jen, že Peugeot nenabízí 1.6 Puretech 225 bez hybridu, který má třeba DS 4 ze stejné rodiny. Peugeot 308 si může odvézt stejně jako výkonnější brácha 6 z 10 hvězdiček. A to i navzdory tomu, že jde o skvělé auto. Takže proč jen 6? Když člověk zjistí, že běžná verze bez elektrického dopingu je praktičtější, ta čistě benzinová navíc mnohem lépe zatáčí a je o několik set tisíc levnější, nelze dát víc.

Autor fotografií auta: Dominik Budský

3 vrcholy, 24 kilometrů, 2200 nastoupaných metrů a orel, který byl sup

Vycházeli jsme v 8 ráno z parkoviště Wimbachbrücke. Lesní cestička vede kolem krásných chatiček, které si teď asi nutně potřebuji koupit. Postupně začnou mizet stromy, až se dojde k velké chatě Watzmannhaus, ze které je krásný výhled na obec Schönau am Königssee.

Dále se pokračuje náročnějším terénem po holé skále až na první vrchol Watzmann-Hocheck ve výšce 2651 m.n.m. Zde je bivakovací chatka a ještě působivější výhled. Od této chvíle se jde po úzkém hřebenu, který spojuje všechny tři vrcholy. Na hřebenu je ferrata obtížnosti B, spíše jen na přidržování. Úplně bezpečný přechod to však není. Po stranách jsou strmé srázy a přechod vyžaduje hodně obezřetnosti. Na některé skalní výběžky to chce sílu a ideálně alespoň základy v lezení. Celkově vrcholy rozhodně stojí za to. Hřebenovka je jedinečná a z vrcholů Watzmann-Mittelspitze (2713 m.n.m.) a Watzmann Schönfeldspitze (2712 m.n.m.) jsou opravdu krásné výhledy.

Cesta je pestrá, čemuž dodává i nekonečný sestup. Až do údolí je poměrně nebezpečný – uklouzaný sypký podklad, uvolněné kameny a skály. A jelikož na konci října se stmívá po 18. hodině, neměli jsme času nazbyt. Dole jsme byli hodně na těsno. Litoval jsem skupinu Čechů, která šla asi hodinu a půl za námi. Ti museli buď zůstat v půli sestupu přes noc nebo to risknout a sejít náročný terén s baterkami.

Po sestupu se otevře obrovské údolí lemované vysokými horami. Údolí je nádherné, ale nohy už mají našlapáno okolo 16 kilometrů, takže si ten pohled moc neužíváme. Navíc s představou, že údolím půjdeme ubíjejících 8 kilometrů. Sice po bezpečné lesní cestičce, ale člověk už chce sedět v autě směr nejbližší restaurace.

Celý okruh má 24 kilometrů, alespoň podle mapy. My jsme podle hodinek ušli kilometrů 27. Kde je realita, netuším. Nastoupali jsme přes 2200 metrů. Celá trasa nám trvala 12 hodin. Přestávky jsme měli tři, asi 15 minutové. Tempo jsme měli, řekl bych, velice slušné. Pokud tedy budete plánovat výstup na Watzmann, počítejte s tím, že z pohledu jednodenní túry jde o poměrně náročnou záležitost. Abyste si pak výstup opravdu užili a nemuseli se bát tmy, doporučujeme si trasu rozdělit na dvě části a přenocovat na jedné z chat, případně pod širákem v horách. Na tomto výletu jsem zároveň zažil největší nadšení a zklamání zároveň. Poprvé v životě jsem viděl orla ve volné přírodě. Následně mi pak kamarádka ornitoložka oznámila, že podle tvaru křídel z fotky jde o supa, nikoli orla. Ach jo.