Recenze trochu jinak: Škoda Octavia RS Combi 2.0 TSI DSG VI na cestě do Itálie
Škoda Octavia RS čtvrté generace, to auto už jsem tady měl několikrát. Proto dnes nepůjde o klasický test, ale o poznatky z výletu do Itálie, jehož cíle jsme v průběhu plánovali spontánně. RS natočilo téměř 2000 kilometrů. Během nich jsme se podívali do Benátek, Verony, k jezeru Lago di Garda a pokusili se vystoupit na horu Laugenspitze poblíž Bolzana. V autě jsme projeli dálnice, města i okresky, rychle i pomalu, taky v něm přespali. Jak si vedlo? To se dozvíte v této recenzi. Jestli si chcete přečíst standardní testy, najdete je v sekci Škoda.
Vyrážíme směr Linz, tam se rozhodneme, kudy dál
Je čtvrtek 18:00, 640 litrový kufr RS nakládáme do plna a vyrážíme směr jih. Plán je jednoduchý – dojedeme do rakouského Linzu, kde se rozhodneme, kudy dál. Cesta do Linzu byla pohodová, ale už jsem si začal všímat dvou drobných nedostatků. Odhlučnění se sice mezigeneračně zlepšilo, ale vedle konkurentů je stále zvýšená hlučnost od kol, především od těch zadních, což by se dalo vyřešit dodatečným vytlumením. Menším neduhem je základní audio, které nehraje úplně čistě. Dřív příplatkový Canton dnes v nabídce bohužel není. Naopak vyzdvihnout si zaslouží Matrix LED světlomety. Přijíždíme do Linzu, kde se kvůli počasí rozhodujeme pokračovat přes Salzburg do Itálie. Cesta to byla zdlouhavá, protože Rakušáci v noci čistili a opravovali tunely, takže od Salzburgu skoro až po hranice s Itálii jsme se nedostali přes 110 km/h (nejčastěji 80 km/h). Na benzince u hranic jsem zjistil parádní věc – moje peněženka s kartou a všemi doklady zůstala v Praze, doma na poličce. Platící povinnosti tak přešly na přítelkyni. Ale co, platit dokážeme, jen budu doufat, že nás nikde nezkontrolují.
V Octavii Combi se dá bez problému spát, stačí karimatka a spacák
Když jsme opouštěli italské Alpy, byly 2 hodiny ráno. Přes aplikaci Park4Night jsme si našli vhodné místo k přespání v autě. Bylo za městem Gemona hned u širokého, na půl vyschlého koryta řeky Tagliamento. Věci z kufru jsme dali na sedadla a ta zadní sklopili, čímž díky příplatkové mezipodlaze vznikla lehce zešikmená plocha bez schodu. Potom stačilo roztáhnout karimatky, vytáhnout polštář a vlézt si do spacáku nebo pod peřinu. V kufru se docela v pohodě vyspí jeden průměrně vzrostlý pár. Ráno jsme se probudili s nádherným výhledem na most Via Ponte, v jehož pozadí se tyčila mraky zahalená hora Cumieli (571 m.n.m.). Vyzdvihnout si zaslouží přihrádky ve dveřích, do kterých se vejde 1.5 litrová lahev a klasická zásuvka mezi sedadly. Super jsou i Simply Clever vychytávky – roletky pro zadní okna, deštník v řidičových dveřích, smeták v těch spolujezdcových a škrabka za víčkem nádrže.
Po snídani si říkáme, proč se nepodívat na „nejromantičtější“ místo světa?
Snídáme u krásného výhledu a přemýšlíme, kam vyrazit dál. Jsme na severovýhodě Itálie, tak proč se nepodívat na nejromantičtější místo planety? Proslulé Benátky, kde se narodil světoznámý cestovatel Marco Polo. Je to asi hodinu a půl cesty, tak vyrážíme. Přijíždíme do městské čtvrti Mestre, což je takové předměstí Benátek. Je to jedna velká průmyslová zóna. Mestre je propojeno s Benátkami mostem Ponte della Libertà (Most Svobody). Ten v roce 1931 navrhl Eugenio Miozzi a o 2 roky později otevřel Benito Mussolini. Původně se jmenoval Ponte Littorio, ale po konci 2. světové války byl přejmenován na počest konce fašistické diktatury. Je postaven po boku železničního mostu z roku 1846 a má délku 3.85 kilometrů. Vyrazili jsme přes něho pěšky, což nikomu nedoporučuji. Krom přistávajících letadel na letiště Marco Polo a plameňáků v mělkém zálivu Golfo di Venezia, tam nic zajímavého neuvidíte. Jen neuslyšíte vlastního slova kvůli extrémně hustému provozu. Něco k samotným Benátkám – hromady turistů a hustá síť nevkusných stánků. Když tyto dvě věci přestanete vnímat, je to architektonicky velmi zajímavé a jedinečné město, které se skládá ze 118 ostrůvků, ty od sebe oddělují kanály. V Benátkách se nachází přes 400 mostů, ale jen 4 vedou přes hlavní kanál Canal Grande, tím hlavním je historický Ponte di Rialto. Menší kanály jsou hluboké zhruba 2 metry, čtyřkilometrový Canal Grande má průměrnou hloubku 5 metrů. Nejhlubší kanál Canale della Giudecca dosahuje 17 metrů. Zajímavé místo, ale za dne už se tam nikdy podívat nechci. Naopak věřím, že v noci s minimem turistů to bude kouzelné místo. Případně potom v zimě.
Veronu proslavilo slavné Shakespearovo drama Romeo a Julie
Po Benátkách jsme se přesunuli do druhého největšího města Benátska – Verony. Je něco málo přes 100 kilometrů daleko a cesta je pohodová, takže Octavia ničím nepřekvapila. Toto místo bylo osidlováno už 89 let př. n. l. římskými koloniemi. Město se rychle stalo významnou metropolí dané oblasti, takže císař Augustus zde v 1. století n.l. nechal postavit Arena di Verona – dnes jeden z nejlépe zachovalých římských amfiteátrů. Ve Veroně je spousta památek, jako například Věž Lamberti, která se začala stavět v 11. století, ale byla dokončena až o 3 staletí později. Zajímavým místem je i Arche Scaligere – hrobky středověkých vládců Verony. Je toho tolik, že by se dal udělat program na několik dní. My však nemáme tolik času, tak jsme šli na hezkou procházku městem a okusili vyhlášenou místní pizzu v restauraci Pizzeria Da Salvatore. Ta chutnala úžasně, ale nejútulnější pizzerie to kvůli houfům hlučných zákazníků bohužel není.
Dobývání rozbitých okresek mezi veronskými vinicemi
Nad Veronou jsem zavítal i na okresky v okolních kopcích. Jsou to úzké nudle s rozbitým asfaltem a se spoustou vraceček, takže ne zrovna ideální místo pro Octavii RS. Dokázal bych si tady představit menší hot-hatch, MX-5 nebo nedávno testované Mitsubishi Lancer Evo IX s geniální čtyřkolkou. Avšak i tak se český miláček úkolu ujmul zdatně. Stáčení do zatáček efektivně podporuje elektronicky řízený diferenciál VAQ. Řízení sice moc nepoví, ale má příjemně nastavený odpor posilovače, brzdy v pomalých pasážích docela snesou a podvozek dobře drží stopu. Potom je tady motor, který patří mezi nejlepší přeplňované čtyřválce. Má působivý projev – silný v nižším i středním spektru a chuť vytáčet se k omezovači, ve kterém bohužel DSG vždy přeřadí, i v manuálním režimu. Na této rozbité silničce mě však nejvíc zajímalo, jak si povede adaptivní podvozek DCC. Ten umí být poměrně plavný při běžné jízdě (i tak si někdy nepříjemně bouchne), v režimu Sport zase hezky ztuhne. A i když byly dosahované rychlosti velmi slušné, nedokáže udržet pneumatiky v neustálém kontaktu s vozovkou a auto občas mírně odskočí. Nepomáhají tomu ani 19″ kola s pneumatikami o rozměru 225/40 R19. Ale možná je to pouze tím, že jsem poslední dobou řídil auta s úžasnými podvozky, takže ty obyčejnější mi nepřipadají tak dobré – Öhlins na Méganu R.S., Öhlins na Mustangu Roush Stage 3 nebo Bilstein na Lanceru Evo.
Jezero Lago di Garda je hluboké až 346 metrů, objet ho trvá 3 hodiny a kolem jezdí spousta zajímavých aut
Jezero Lago di Garda je největší italské jezero, které se nachází mezi Alpami a Pádskou nížinou. Jeho jihozápadní část leží zhruba 30 kilometrů od Verony, severní městečko Riva del Garda je téměř 100 kilometrů daleko, takže přes hodinu cesty. Je to pohodová, spíše vyhlídková jízda. Takže Octacia RS v režimu Comfort, pohodová hudba a stažená panoramatická střecha. Je fajn, že RS umí být příjemný společníkem, i když se zrovna couráte rychlostmi okolo 50 km/h. 19″ kola sice občas trochu kopnou a propustí ráz do karoserie, avšak mezigeneračně je to velký posun. Ale zpět k jezeru. To má rozlohu 369.98 km², šířku 17.2 a délku 51.6 kilometrů. Obvod břehu je 158.4 kilometrů, takže objet ho trvá 3 hodiny. Průměrná hloubka činí 136 metrů, maximální 346. Nadmořská výška jezera je 65 metrů, přičemž některé okolní hory v severní části přesahují 2000 metrů. V jeho okolí je spousta historických památek, které zahrnují několik hradů. Nechybí ani kamínkové pláže a hromady restaurací i kaváren. Vážně působivé místo. Automobilovým fanouškům navíc rozbuší srdce auta, která po okolních silnicích jezdí. Během pár hodit jsem zde potkal McLaren 765LT, skupinku osmi Lotusů, Ford Escort RS Cosworth, mnoho modelů od Porsche, BMW M a Audi RS. Překvapivě jsem tady neviděl ani jeden italský sportovní stroj.
Úžasná okreska z Tisens-Tesimo do Senale-San Felice aneb Octavia RS na limitu
Od jezera Lago di Garda jsme se vydali směr Bolzano. Další klidná jízda, během které Octavia RS ukazuje svou pohodovou tvář. V Bolzanu jsme přespali a další den vyrazili směr Senale-San Felice, odkud jsme chtěli vyrazit na horu Laugenspitze. Poslední část cesty z Tisens-Tesimo do Senale-San Felice byla dokonalá. Je to zakroucená okreska s krásným asfaltem, která kombinuje rychlé i pomalé pasáže, navíc je poměrně dlouhá. Okamžitě RS přepínám do nejsportovnějšího nastavení a začínám ho tlačit na hranu. Pneumatiky Bridgestone Potenza S005 225/40 R19 mě překvapily tím, jak zdatně se přisávají k asfaltu. Při opravdu rychlé jízdě se projevuje mírná vyměklost a nedotáčivost. Avšak v krizovém momentu stačí trochu povolit. Při správných nájezdových rychlostech je potřeba brzy přidávat plyn, díky čemuž se do práce pustí diferenciál VAQ. Předek krásně tahá k apexu a auto díky němu vážně dobře zatáčí. Škoda jen, že do toho kecá ESP, které nelze zcela deaktivovat. Brzdy při jízdě do kopce nevadnou. Trochu mě přivádí k údivu, jak rychle se dá s Octavií RS letět. Akorát je škoda, že nemá jednu z výkonnějších variant motoru EA888, které můžou mít například vozy Cupra Leon nebo VW Golf GTI Clubsport. Tady je „pouze“ 245 koní. Avšak dynamika je i tak slušná, ze 100 na 200 km/h dokáže zrychlit za 15.16 sekundy – porovnání s ostatními auty si můžete udělat v žebříčku 100-200 km/h. Cestou z kopce už se začaly přehřívat brzdy, ale když se na rovinkách zbytečně nezrychlovalo, zvládly to až dolů. Koupit RS se standardním podvozek (bez DCC), ten vyměnit a k tomu přihodit lepší brzdy s ostřejším softwarem motoru, dostanete solidně rychlý kombík pro rodinu. Pro některé výhodou, pro další nevýhodou, je nenáročnost, s jakou lze limitů auta dosáhnout. Je to hodný parťák, který nekouše ani v krajních případech.
Nepovedený výstup na horu Laugenspitze (2434 m.n.m)
Neměli jsme moc času, tak jsme v mapě náhodně vybrali horu Laugenspitze, protože výstup na ni by měl být poměrně rychlý. Je vysoká 2434 metrů a vychází se z městečka Senale-San Felice ležícího v nadmořské výšce okolo 1350 metrů. Trasa je to nenáročná. Na začátku se jde lesem a kousek po alpské louce okolo chaty Malga del Monte Luco. Poté se pokračuje skalním terénem. Kousek pod vrcholem je jezero Lago del Monte Luco. To můžete vidět na fotce níže. Bohužel tyto dny sněžilo, tak bylo pod sněhem. Kvůli počasí byly bídné i výhledy. Nad hranicí 2000 metrů jsme se bořili hluboko do sněhu, což značně ztížilo tento jinak nenáročný výstup. Asi 300 metrů před vrcholem začalo sněžit ještě víc, tak jsme se kvůli nedostatečné výbavě radši otočili a sešli zpět dolů. Stejně jako minulý rok, i letos první alpský výstup nevyšel. To je nějaké prokletí, nebo co?
Svižná cesta zpět přes německé dálnice s neomezenou rychlostí a stylová večere v zapadlém městě Rosenheim
Zpět jsme zvolili cestu přes Německo, abychom dorazili dřív domů. Předpisová jízda byla zase pohodová, jen už mě vážně začal štvát informační systém, který se během čtyř dní asi pětkrát restartoval za jízdy. Za hranicemi jsme zastavili ve městě Rosenheim, kde jsme náhodně našli restauraci v hotelu San Gabriele. Před ní stála auta Lotus Exige, Renault Mégane R.S., Audi RS 6 a Porsche 911 GT3 RS. To by mohlo být znamení, že půjde o zajímavý gurmánský zážitek. A opravdu byl. Jídla jsou mírně nadprůměrná, ale středověká atmosféra interiéru je působivá. Rychle jsme se najedli a vyrazili přes Mnichov a Plzeň směr Praha. V Německu jsem se díky dálnicím s neomezenou rychlostí snažil držet rychlost přes 160 km/h. RS je i ve vyšších rychlostech stabilní, což je pro rychlé cestování fajn. Kazí to akorát zvýšená hlučnost. Naopak motor se jen převaluje – při 130 km/h točí 2000 ot./min., při 160 km/h 2500 ot./min. a při 190 km/h pouze 3000 ot./min. Příjemně hladce řadí sedmistupňová převodovka DSG. Celkově dobrý dojem v závěru cesty zkazila navigace, která se v Německu zbláznila. Neustále si myslela, že je úplně někde jinde, takže najednou špatně fungoval i adaptivní tempomat, který se na dálnici samovolně přepínal a brzdil na městské rychlosti. Celkově si však auto zaslouží pochvalu, protože po 2000 kilometrech za 4 dny jsme z něho nebyli vůbec rozlámaní, za což je potřeba vyzdvihnout sedadla.
Jaká byla spotřeba Octavie RS 2.0 TSI na trase dlouhé 1988 kilometrů?
Cestu tam přes Linz, Salzburg a Udine, jsme zvládli zdolat za spotřebu 6.7 l/100 km. Přesun z Benátek do Verony si vyžádal zhruba 7 l/100 km/h. Na horských okreskách nad Veronou jsme proletěli +/- 30 kilometrovou okresku za nějakých 16 l/100 km. Další den jsme se přesunuli z Verony k jezeru Lago di Garda (Riva del Garda) za 7.2 l/100 km. Třetí den směr Bolzano za podobnou hodnotu. Na zakroucené silnici vedoucí do vesničky Senale-San Felice jsem Octavii držel pod krkem, během tohoto poletu si motor vyžádal +/- 16l/100 km. Zpět přes Innsbruck, Mnichov, Regensburg a Plzeň. Itálii a Rakousko jsme projeli předpisově, v Německu s využitím dálnic s neomezenou rychlostí se uhánělo rychlostí přes 160 km/h, při které si RS vezme necelých 10 l/100 km. Podobnou rychlost tachometr ukazoval i v Česku. Na cestu zpět bylo potřeba 8.1 l/100 km. Od čtvrtka do neděle jsme najeli 1988 kilometrů, v autě strávili 26 hodin a 36 minut při průměrné rychlosti 75 km/h. Výsledná spotřeba byla 7.7 l/100 km. Zkráceně řečeno – v ucpaném městě si vezme 9 l/100 km, dálničních 130 km/h umí pod 8 l/100 km a mimo město si vystačí s 6.5 l/100 km.
Ceny Škoda Octavia Combi RS 2.0 TSI DSG + rada, jak naspecifikovat ideální kus
Za RS v základní výbavě dáte 1 099 000 Kč. Červená Velvet metalíza vyjde na 18 000 Kč a 19″ kola Altair na 14 000 Kč. Se všemi dalšími příplatky stojí 1 242 100 Kč: Asistovaná jízda 2.5 s navigací (head-up displej, bezpečnostní asistenti, adaptivní tempomat, automatické parkování atd.) – 14 000Kč, Klima paket premium (vyhřívaná sedadla vzadu, třízónová klimatizace, boční airbagy vzadu, paket pro spaní atd.) – 20 000 Kč, panoramatická střecha – 30 000 Kč, adaptivní podvozek DCC – 25 000 Kč, Funkční paket s mezipodlahou – 10 000 Kč, prodloužená záruka na 5 let nebo 100 000 kilometrů – 11 200 Kč. Ptáte se, jestli je potřeba adaptivní podvozek DCC? Není, i ten standardní je totiž naladěný dobře. Spíše bych si připlatil 34 000 Kč za jednu ze speciálních barev z programu Zvláštní lakování, abych měl výjimečnější a později lépe prodejné auto. Líbilo by se mi audio Canton, které bohužel v aktuálním konfigurátoru není.
Shrnutí: Jak si Škoda Octavia Combi RS vedla na čtyřdenním road tripu?
Škoda Octavia Combi RS 2.0 TSI DSG mě mile překvapila. Je to hezké, útulné a poměrně komfortní auto se sportovním nádechem. Má dobrá sedadla, šikovné rozmístění ovládacích prvků na volantu, prostornou kabinu, velký kufr a bohatou výbavu. Ocenil jsem například klasickou zásuvku mezi sedadly. Mnozí ji sice nesnáší, ale při výletování mě bavila i panoramatická střecha. Na okresce RS umí předvádět solidně rychlé tempo, k čemuž nejsou potřeba žádné řidičské dovednosti. Kazí to akorát zvýšená hlučnost od kol, nepřirozeně umělý zvuk motoru v režimu Normal a Sport (dá se vypnout v Individual) a informační systém, který se samovolně restartuje a má zmatenou navigaci. Navíc se přes něho špatně ovládá klimatizace. 7.5 z 10 hvězdiček.
Plusy a mínusy
Technické parametry
Motor: | 1984 ccm L4 Turbo |
Výkon: | 245 koní při 5000-6200 ot./min. |
Točivý moment: | 370 Nm při 1600-4300 ot./min. |
Převodovka: | 7-st. automatická |
Pohon: | FWD |
Hmotnost: | 1553 kilogramů |
0-100 km/h: | 6.5 sekundy |
Maximální rychlost: | 250 km/h |
Spotřeba: | 8 l/100 km |
Objem kufru: | 640 litrů |